Čas od času je třeba vyrazit za hranice všedních dnů a navštívit také jiné lokality minerálů např. u našich zahraničních
sousedů. Nejen naše krásná vlast oplývá nerostným bohatstvím. A nemusíme přitom cestovat ani příliš daleko. Stačí

se vypravit třeba do sousedního Rakouska, které je vyhlášené svými alpskými minerály

Jednou z našich oblíbených lokalit je tady naleziště granátů – almandinů Granatenwand pod vrcholem Granatenkogelu

nedaleko Obergurgelu. Jde vlastně o tzv. granátovou stěnu, horský bok Granatenkogelu (3304 m). Lokalitu jsme navštívili

několikrát, naposledy v roce 2013. Naleziště je situováno v Ötztalských Alpách na hranici Rakouska a Itálie.

Záznamy o této lokalitě pocházejí z počátku 19.století, ale s největší pravděpodobností jsou odtud granáty známy mnohem
déle. Lokalita je proslulá nálezy pěkných, velkých, dobře omezených krystalů almandinů, zarostlých v chloritických břid-

licích. Almandiny z oblasti Obergurglu v rakouských Tyrolech jsou leckdy velké jako lidská pěst. Sice se nehodí k broušení,

nicméně jsou esteticky přitažlivé díky svým odstínům vinné červeně. V Zillertalských Alpách se sice nacházejí kvalitativně
o něco lepší granáty, ale velikostí se zdejším nic nevyrovná. 

Podle chemických analýz jsou zdější granáty staré zhruba 330 až 340 milionů let.

Jak se k lokalitě dostat? Nejjednodušší je dojet autem do Obergurgelu a nechat na začátku obce zaparkované auto na
velkém parkovišti. Kdysi zde bývalo parkování zdarma, nevím jak nyní. Zdejší obec je turisticky velmi využívána, proto je

zde spousta hotelů a penzionů, kde si můžeme pobyt prodloužit. Projdeme-li obcí, což nám zabere zhruba 15 až 20 minut,

nasměrujeme si to k lanovce na Hohe Mut. To je zároveň jedna z možností, jak se k lokalitě dostat. Vyjet sedačkovou la-

novkou nahoru a pak jít přes hřeben. Na levé straně je pak asi po 1,5 km vidět chata, kde začne cesta klesat doleva k le-

dovci Gaisbergferneru. Následně se pokračuje podobně jako u druhé možnosti.

Druhá možnost je celou trasu si vyšlápnout pěšky, což nám může zabrat i 4,5 hodiny. My jsme vždy volili tuto variantu.

Projdeme pod lanovkou na Hohe Mut a vydáme se vzhůru údolím Gaisbergtal směrem k ledovci. Na začátku trasy je více

strmější stoupání, nicméně dále je již trasa mírně do kopce, široká, vcelku příjemná pohodová procházka. Takto to jde

prakticky až k samotnému čelu ledovce. Zajímavé je jak ledovec každý rok odtává. Kdysi se tady daly granáty sbírat přímo

i na ledovci. Avšak jak postupně ledovec odtává, člověk ztrácí trochu i orientaci. Před čelem ledovce totiž musíme odbočit

do prudkého svahu vlevo a šplhat se někde i po čtyřech vzhůru k vrcholu Granatenkogelu. Ostatně odbočit doleva můžeme

i o něco dříve. Není zde totiž žádná cesta, hlavní je se dostat co nejblíže k vrcholu. Postupně začneme nacházet vyvětrané

a spadané granáty, jejichž četnost postupně začíná stoupat. Pozor však na uvolněné velké balvany, pohybujeme se totiž
v strmém suťovém poli. Dostáváme se postupně čím dál výše až na tzv. plošinku. Odtud již krásně vidíme granátovou

stěnu i se zavěšeným lanem. Přímo pod granátovou stěnou je v suti největší množství granátů, většina je však poškoze-

ných a olámaných. Přestože jsou zdejší místa již hodně prohledána, stále zde nacházíme dostatek vzorků. Kdo je zdatnější

může po laně, které zde visí, vyšplhat po stěně přímo k výchozu s granáty, kde se dá kutat. Tam je samozřejmě pravděpo-

dobnost nejlepších a nejkvalitnějších nálezů. Standartní velikost granátů je tady kolem 3 cm, avšak ve vzácných případech

mohou být i více než 8 cm velké. Kromě volných krystalů jsou esteticky zajímavé především granáty zarostlé na podložce.

Bývají většinou pokryty vrstvičkou slídy. Ale není problém ji z povrchu oškrábat a nechat tím granát vyniknout v plné kráse.

Vzhledem k velkému množství granátů musí tato lokalita uspokojit snad každého návštěvníka. Na druhé straně Grana-

tenkogelu, tj. na jižním svahu v Itálii se nacházejí granáty také. Dokonce, co jsme slyšeli z doslechu, je tam údajně větší

šance nalézt hezké vzorky.

Výhoda této lokality je ta, že nemusíme nést s sebou příliš nářadí a nasbíráme bez velké námahy velké množství vzorků.

Nevýhoda je zpáteční cesta. S plným batohem vzorků se jde dolů opravdu hůře než nahoru. Vzhledem k podmínkám, které
zde panují, je možné navštívit tuto lokalitu v období červenec až polovina září. Často se zde mění počasí a není se zde kam
schovat. A počasí tady je opravdu velká loterie. Pokud tuto oblast navštívíte, určitě zvolte alespoň dvoudenní návštěvu.

Trasa je totiž několik km dlouhá, vystoupá se z nějakých 1900 m do zhruba 2800 m. A toto Vám zabere několik hodin.

Odvážlivci si tu někdy stavějí i stan a přenocují zvláště na plošince pod granátovou stěnou.

A ještě taková poznámka na závěr. Když jsem kdysi navštívil tuto lokalitu poprvé, odbočil jsem u lanovek doleva do úplně

jiného údolí, než které vede ke Granatenkogelu. Šel jsem totiž směrem k vrcholu Festkogel. A kupodivu i zde jsem volně

nacházel granáty. Ale nebyly v takové kvalitě a množství jako ve vedlejším údolí. Takže nezapomeňte hlavně na začátku

vašeho výstupu zvolit ten správný směr.

 

 

Opouštíme Obergurgel a stoupáme vzhůru směrem k lanovce.

 

Musíme projít kolem lanovky na Hohe Mut.

 

Po vystoupání nad lanovkou již pokračujeme údolím směrem k ledovci.

 

Cesta k ledovci je široká, přehledná, bez jakýchkoliv komplikací.

 

Po několika hodinách jsme dorazili k čelu ledovce, nyní bude nutné uhnout do svahu vlevo.

 

Před námi svah, velmi často suťové pole, takže je nutné dát pozor na volné balvany.

 

Volný krystal almandinu v suťovém poli. Postupně začíná nálezů přibývat.

 

Postupně se dostáváme vysoko nad ledovec.

 

Před sebou již vidíme granátovou stěnu, ke které se nezadržitelně blížíme.

 

Pohled na granátovou stěnu, po které se dá ještě vyšplhat až na výchoz s granáty.

 

Vpředu je vidět lano, jsme již přímo pod matečnou stěnou granátů.

 

Vzorky s almandiny zarostlými v hornině.

 

Vytříděná část nálezů po umytí. Vzorky se musí ještě dočistit a dopreparovat.

 

Některé z nalezených krystalů vypadají velmi dobře.

 

 

 

 

 

Foto a text: Jan Vokoun