Článek od Luboše Mandíka

Lokalita Barrandovy jámy u Loděnice. Jedná se o jámy vykopané starými skalníky již za dob Joachima Barranda, které jsou dnes již zasypané a sběratelé překlepávají v podstatě suť po starcích. Vzhledem k tomu, že za více jak 150 let suť krásně navětralá, jde rozklepávat na stále slabší vrstvičky a pořád je možnost nalézt celého trilobita. Je to místo, známé snad všem sběratelům zkamenělin výskytem obrovského množství celých exemplářů trilobita Aulacopleura konicki, dříve Aretusina. Tento trilobit se zde vyskytuje v tak velkém množství, že podle něho byly dříve nazvány i samotné vrstvy jako Aretusinové břidlice.

Tak jako spousta jiných sběratelů, jsem i já na tuto lokalitu jezdil a byl nadšený celými Aulacopleurami, jejichž bílé krunýře se na destičkách šedohnědých tufitických břidlic pěkně vyjímaly. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když řeknu, že jsou to jedny z nejúhlednějších a nejlíbivějších zkamenělin v Barrandienu vůbec.

Když vzpomínám na své první návštěvy této lokality, byl jsem naprosto uchvácen těmi malými bílými trilobity, kteří byly tak rozdílní od jineckých druhů jak tvarem, tak především způsobem zachování. Celé Aulacopleury s bílým krunýřem, který z kamene přímo svítil, mě zpočátku naprosto uspokojovaly. Při dalších návštěvách jsem však vypozoroval, že společnost tomuto hojnému trilobitovi dělají i jiné druhy. Ty jsem však nacházel pouze ve zbytkách a celé exempláře se stále nechtěli urodit. Mimo již zmiňované Aulacopleury se mi časem podařilo nalézt i pár malých Odontopleur. To jsou drobní ostnití trilobiti s oválným krunýřem, ozdobeným dlouhými trny, které ční na všechny strany. Bylo to zase něco úplně nového a ty malé chlupaté potvůrky byly prostě úžasné, zvlášť když si je mohl člověk prohlédnou pod binokulárním mikroskopem. Krása trilobitů z této lokality je umocněna i jejich nádherným zachováním v hornině – nechce se ani věřit, že na nás svými očky zírají přes hlubokou propast bezmála 400 milionů let.

Při trilobitím boomu, způsobeném otevřením se světu po roce 1989 a obrovským zájmem sběratelů ze zahraničí o české trilobity, se zintenzívnila i aktivita sběratelů v Barrandových jamách. No a protože některým už překlepávání suti bylo málo, začaly se vedle starých děr objevovat nové a staré byly vysuceny a otevřeny ve své původní podobě z dob vzniku v 19. století. Je na místě říci, že tyto velké výkopy byly prováděny zcela otevřeně a naprosto nelegálně – jedná se totiž o přísně chráněnou lokalitu, která navíc leží v chráněné krajinné oblasti Český kras. Známe to však sami podle sebe, když jde sběratel po tom svém vysněném kusu, tak nevidí, neslyší, kope a kope. Na obranu takových loupežníků (přiznám se že jsem jeden z nich) je však nutné i říci, že pokud vykopu starou díru a neporazím při tom žádný strom, zase až tak výrazně přírodě neublížím. A na straně druhé umožní v současné době prozkoumat statigrafické polohy, ve kterých kopali už naši předci. Rozhodně mi to připadá menší zlo oproti tomu, když do vykopané díry různí rádoby ochránci přírody nasypou všelijaký odpad, který se pak pomalu rozkládá a jeho rozkladné produkty mohou zamořit přírodu v obrovském měřítku a na velké vzdálenosti. Nechci se tím dotknout těch skutečných ochránců přírody, ale u té větší části lidí, kteří se různými způsoby vyjadřují ke sbírání zkamenělin, se jedná o závist. Bohužel jedna z typických vlastností malého českého člověka, která se přímo masově rozšířila v dnešní době.

Ponechme však hodnocení vlastností našeho národa a raději se vraťme k trilobitům v Barrandových jamách. Vlivem znovuotevření této lokality se začaly odtěžovat nepřeklepané polohy tzv. rostlá skála a s tím se pochopitelně zvýšila i možnost nálezů trilobitů. Vedle neuvěřitelného množství Aulacopleur sem tam sběratelé „vyklepli i nějakou místní raritu. Vím, že se našlo poměrně dost celých velkých jedinců Odontopleur, což byl vždy můj velký sen, bylo nalezeno i několik celých exemplářů Lodenicie, Cyphoproetů nebo dokonce několik celých krunýřů bizardních Dicranopeltů.

Já mám však stále před očima ten můj zatím největší loděnický den. Asi před pěti lety jsem přijel na lokalitu a začal odtěžovat vrstvy z jednoho nového odkryvu. Vrstvy se díky kliváži a tektonickému rozlámání štípaly pouze v malých kostkách a navíc byly až netypicky chudé. Když jsem asi po třech hodinách těžení a překlepávání neměl ani jednu celou Aulacopleuru, můj ranní optimismus a elán se začaly pomalu vytrácet.

Pak jsem klepnul do takového kvádrovitého kousku kamene, který se pěkně rozloupl a já si všiml malého trilobita přesně uprostřed obnažené plochy. Kámen byl vlhký, zkamenělina nebyla tudíž bílá a měl jsem stoprocentní pocit, že se jedná o malou Aulacopleuru. S takovým malým zadostiučiněním a první hvězdičkou jsem oba kamínky, pozitiv i negativ odložil na břeh vedle odkryvu a jal se vylomit další kus vrstvy. Jak začal kámen v teplém vzduchu rychle osychat, bočním pohledem jsem začal registrovat široký bílý lem ve tvaru podkovy, který se začal rýsovat kolem hlavy trilobita. Kladívko mi vypadlo z ruky, poklekl jsem na všechny čtyři a zíral na kamínek s odpuštěním jak telátko na nová vrata. Stále mi to nedocházelo, hlavou letěly myšlenky, oči lezly z důlků, srdíčko se divoce rozklepalo a já neuvěřitelně zařval. Přede mnou na zemi ležel absolutně dokonalý pozitiv a negativ od Bohemoharpa naumanni – trilobita, kterého jsem znal pouze z literatury a fotky vyobrazené v jedné odborné publikaci. To, co jsem pak začal dělat, připomínalo tanec Svatého Víta. Křičel jsem, řval jak na lesy, skákal v kamení a dokonce jsem v suti udělal pár kotrmelců. Vím, že jsem se i modlil, děkoval Pánu Bohu, Barrandovi i tátovi, který na mne z nebe určitě koukal a prožíval tu radost se mnou. Byly to ty opravdové nehrané emoce, které vám vženou slzy do tváře. Když jsem se asi po 10 minutách pomalu uklidnil, sedl jsem si vedle toho „zázraku“ a střídavě koukal na něho a do údolí pode mnou. V loděnickém údolí frčely po dálnici auta, větřík šuměl v korunách stromů a já to pomalu vydýchával. Byl to absolutní pocit štěstí.

Asi po dalších dvou třech hodinách klepání, které už bylo jako taková setrvačnost a nepřineslo žádné valné výsledky jsem se sbalil a odešel k autu. Pomalu jsem se převlékl, na sedadlo spolujezdce položil ten nalezený skvost a rozjel jsem se domů. Na rozdíl od ostatních cest, které trvaly vždy něco kolem tři čtvrtě hodiny jsem jel určitě přes hodinu. Provoz byl normální, ale já jel pomalu jako ve snu a pořád jedním okem koukal na sedadlo spolujezdce, asi aby se ten můj poklad nevypařil.

Časem jsem získal z této lokality dalších pár skvostných trilobitu, z pozůstalosti jednoho velkého přítele dostal dokonce i celého nádherného Dicranopelta, ale ten můj bílý ráček podkováček je pro mne pořád tím největším pokladem z Barrandových jam. Asi je to tím, že jsem ho vyklepl sám, tak to asi má být a je to ve sběratelství to nejkrásnější, neopakovatelné a opravdové!

Vytoužený Bohemoharpes naumanni z Barrandových jam.

Nejhojnější trilobit v Loděnici Aulacopleura konincki. Velikost trilobita 23 mm.

Vzácný druh Miraspis mira, velikost trilobita 22mm.

Trilobit Odontopleura prevosti s negativem.

Cedule upozorňující na zdejší lokalitu.

Částečně zasucený odkryv na lokalitě. Stav v říjnu 2014.

Tento článek bude součástí chystané povídkové knihy kamaráda Luboše Mandíka. Zajímavou a čtivou formou nás autor zavede nejen do světa trilobitů, ale i do života kolem včetně mnoha zážitků a neopakovatelných okamžiků. Nemusíme se přeci pořád na všechno dívat jen vědecky... :-)