Článek od Jana Vokouna o dávných hornických dobách v Čechách...

Od svých mladých let se intenzivně věnuji sbírání minerálů. A to někdy až tak zaslepeně, že ve své sběratelské vášni přehlížím jiné zajímavé věci. Při svých nesčetných výpravách za minerály jsem se v minulosti setkával v terénu s různými pozůstatky hornické činnosti. Tehdy pro mě ještě neznámého původu. Ať již šlo o různě veliké pinky, zářezy a dolíky v terénu, haldičky, odvodňovací stoky, svážné cesty, ajn. Dříve jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, tak jako řada jiných lidí. Postupem času, když jsem se dozvěděl, že jde o pozůstatky dávné hornické činnosti a vlastně i o naší historii, tak se ve mně probudila zvědavost. Jednak to úzce souviselo se sbíráním minerálů a bylo to zase něco nového, lákavého. A navíc když jsem zanedlouho zjistil, že se při bádání po naší hornické minulosti dá i něco nalézt, tedy kromě minerálů, tak mně to prostě nadchlo. A jednu dobu jsem se tomuto začal intenzivně věnovat. V podstatě mě k tomu, a ještě další 2 kamarády, přivedl jeden nám známý sběratel. Ukázal nám několik nálezů hornického nářadí a v tu ránu bylo rozhodnuto.

Ze zarytého mineraloga se během několika okamžiků stal sběratel hornických artefaktů. A tak jsme si pořídili detektory kovů a hurá do terénu. Každou chvíli jsme vyjížděli do Jáchymova, Horního Slavkova a jiných míst v Krušných horách, kde jsme při hledání nacházeli převážně hornická želízka. Také jsme občas vlezli do nějaké opuštěné štoly, na které jsme také dosti často narazili. Postupem času jsem se osamostatnil a rozšířil jsem okruh nalezišť. Zběsile jsem sbíral různé kovové předměty kde se dalo. Začalo se mi to doma hromadit. Jeden můj kamarád mě dokonce hanlivě označil za sběratele kovošrotu. Protože mne znal jako klasického mineraloga, nemohl pochopit do čeho jsem se to pustil. Ale ani takovéto rýpnutí mě nemohlo odradit od nové vášně. Kovošrot se začal opět rozrůstat. Když jste takzvaně v nejlepším nedá se prostě přestat. Nejprve jsem bezhlavě hromadil nalezené předměty, později jsem to pojal více vědecky. Prozkoumával a zmapovával jsem nejčastěji opuštěná pinkoviště, pinkové tahy, propady, ale i osamocená důlní díla. Orientoval jsem se především na povrchové pozůstatky těžby, lezení do štol a šachet jsem přenechal jiným. V začátcích jsem se zaměřil na známé hornické revíry, později i na málo známé oblasti. Objezdil jsem půlku republiky a zmapoval co se dalo. Podařilo se mi navštívit všechny nejvýznamnější důlní revíry v Čechách, částečně i na Moravě. Dokonce jsem zavítal i za hranice. Ale byl jsem i na místech, o kterých jsem nenalezl žádné dochované zmínky. Ani v literatuře ani v mapách, na Geofondu, prostě nikde. Je to na jednu stranu škoda protože nemůžete složit tu potřebnou mozaiku, kterou pracně dáváte dohromady. A hlavně ta nejvíc deptající otázka, co se tu vlastně těžilo? Použiji malé přirovnání, jako když máte ve sbírce minerál a nevíte odkud pochází. Nejčastěji jsem navštěvoval revíry kde se těžilo v minulosti zlato a stříbro. Ale nevynechal jsem ani málo oblíbená kutiště železných rud. Ty byly většinou novodobější, já preferoval spíše staré revíry. Často mě zaujal rozsah důlních prací a jejich zachovalost. Občas jsem se objevil v lese plném pinek, jedna vedle druhé kam oko dohlédlo. Takových míst jsem navštívil celou řadu, např. na Havlíčkobrodsku, u Zlatých Hor, Kašperských Hor apod. V některých místech jako např. v Jáchymově je hornických pozůstatků zase tolik, že prakticky v každém lese v okolí něco naleznete, štoly, šachty, pinky. Dokonce i přímo ve městě.

Je až neuvěřitelné, že na tak malém území, jakým naše republika je, se nalézá tak ohromné množství pozůstatků důlní činnosti. Bohužel, pro nás milovníky historie, je smutné, že i tyto pozůstatky doby chátrají, zarůstají a postupem času mizí. Nebo jsou dokonce cílevědomě likvidovány např. novodobou výstavbou, aplanováním haldiček kvůli zemědělské čínnosti, ničeny lesáky při těžbě dřeva, atd. A co je vůbec nejodpornější, když vidíte jak jsou lidmi historické pinky zaváženy komunálním odpadem. Je to už takový náš český nešvar. Kolikrát jsem si říkal, proč si ti lidé dají tolik práce s tím odpadem a vozí ho místy tak daleko. Jako když jsem objevil uprostřed lesa, daleko od civilizace např. celou drátěnou postel, různé kýble, traverzy a další harampádí.

Pokud jde o hornické památky máme v naší zemi, nebo spíše měli jsme, ohromný potenciál. Ale neumíme s ním jaksi naložit. Stačí se podívat na několik příkladů ze zahraničí, kdy např. z bezvýznamné štoly jsou schopni v Německu udělat turistickou atrakci. U nás to končí většinou zakonzervováním důlního díla haldou betonu. Tzv. pro naši bezpečnost. To svědčí o naší nízké kultuře a absolutně žádné odpovědnosti našich úřadů vůči budoucím generacím. Ale i u nás se najde naštěstí řada nadšenců, kteří zakládají spolky a ve svém volnu vytvářejí hornické skanzeny či naučné stezky. Tzn.,že ještě není vše ztraceno, zvlášť když si někteří z nás uvědomí jaké hodnoty nás obklopují. Ještě pořád se na našem území nachází řada objektů, technických památek, štol a šachet velkého významu nebo-li pořád je co zachraňovat.

Jakou hornickou minulost měla naše země si také málokdo z nás uvědomuje. Hornictví totiž mělo u nás bohatou tradici. Jeho počátky tu sahají až do doby kamenné. Ale výraznější rozkvět nastal až v době bronzové a železné. Už staří Keltové dobývali a tavili na našem území železné rudy. A byli to opět Keltové, kteří na našem území rýžovali zlato a to někdy ve 2.-3. století př.n.l. Další velký rozmach zažilo u nás hornictví ve 13. až 14. Století. To patřili české země k předním producentům zlata a stříbra v Evropě. Ale i v pozdějších dobách zažívalo naše hornictví mimořádné úspěchy. Jenže to už je pomalu na encyklopedii.

Vždycky jsem si přál přenést se v čase do doby o které se zmiňuji a zažít tu dobovou atmosféru. Nechápal jsem, když jsem četl některé publikace, kde je vylíčeno jakým bohatstvím tehdy oplývala naše země. Nevím do jaké míry je to pravdivé, ale jak se říká na každém šprochu,… Kdo četl třeba knihu Bohuslava Balbína Krásy a bohatství České země, tak si připadá, že je v pohádce. Země plná drahokamů, všude plno zvěře, řeky plné ryb, no prostě fantazie. Z dnešního pohledu vlastně jenom paběrkujeme. Ale to nás nesmí odradit, protože ono vlastně bude hůř. Zdroje se postupně vyčerpávají a naše území je příliš malé na to, aby se zde objevilo něco mimořádného. Pořád je ale co objevovat a nikdy není pozdě začít. Pokud by se chtěl někdo o historii hornictví zajímat, měl by se vyzbrojit také nějakou odbornou literaturou. Snad největší klasika je Agricolova De re metallica libri XII. Bez této knihy si třeba já už neumím představit svojí knihovnu. Obsahuje totiž popisy nářadí, dolů, vyhledávání žil, techniky těžby, větrání, odvodňování atd. Vždycky mě bavilo porovnávat si Agricolova vyobrazení se situací v terénu. Skvělá je také publikace Nástin dějin českého hornictví od hraběte Kaš- para Šternberka. Další vynikající kniha je např. Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Jiřího Majera. Ale existuje i řada výborných regionálních publikací, kde naleznete neocenitelné informace lokálního zaměření. V dnešní době je mnoho dostupných informací na internetu. Ideální jsou stránky Geofondu, kde si vyhledáte přesnou lokalizaci většiny důlních děl. Já např.jsem se díky takto získaným informacím naučil lépe orientovat v terénu. Ušetříte tím tak spoustu času a námahy.

Těm, kteří by se o hornictví chtěli zajímat tento obor vřele doporučuji. Nemusíte to dělat hned na profesionální úrovni. V naší republice existuje celá řada montanistických a speleologických spolků, kteří se zabývají prozkoumáváním starých hornických děl. Otvírají zavalené vchody do štol a šachet, zdokumentují je, vyfotografují a zase je uzavřou. Spokojí se pouze poznáním. Jakkoliv byl pro mě jednu dobu zájem o hornictví zajímavý, je třeba na druhou stranu také říct, že nic netrvá věčně. A každá záliba se jednou přejí a počáteční nasazení jednou ovadne. Především v okamžiku, kdy vás upoutá zase něco nového. Přesto jsem stačil navštívit řadu pozoruhodných míst, poznal krásnou přírodu a získal spoustu informací, o kterých se nikde nedočtete. Nashromáždil jsem během několika let sbírku montanistických předmětů, hlavně hornických želízek, ale i jiných předmětů čítající mnoho set kusů. A protože si říkám, že je škoda si všechno nechávat jenom pro sebe, pokusím se s nasbíranými poznatky podělit v několika následujících článcích, které budu věnovat oblíbeným místům, která jsem navštívil.

3 hornická želízka. 1.želízko s puncem z Bohulib, 2.poškozené želízko z Oloví, 3. nejmenší nalezené želízko z Božího Daru

Motyčka z Oloví

Hornické mlátky ze Zlatých Hor.