Článek o železitých křemenech od Luboše Mandíka...

Železitý křemen, kámen spíše opomíjený a u většiny sběratelů pohybující se na okraji zájmu. Zcela otevřeně přiznávám, že po celá dlouhá léta jsem patřil k této většině a sebekriticky musím potvrdit, ke své veliké škodě.

A to i přesto, že jsem tento minerál znal od svých mineralogických začátků, které se datují studiem na SPŠ v Příbrami.
Myslím, že to bylo hned v prvním ročníku, kdy mě vyhledal jeden starý sběratel z Hostomic, pan Albertýn. Pro sběratele železitých křemenů to určitě není neznámé jméno. Já jsem se tenkrát již několik let věnoval fosiliím a minerály jsem začal sbírat jenom proto, abych nebyl ve třídě bílá vrána. Až na mě totiž všichni spolužáci včetně spolužaček sbírali minerály, já jediný zkameněliny. No a protože jsme studovali v Příbrami, tak pochopitelně středobodem mineralogického zájmu byly minerály z příbramského rudního ložiska. Pan Albertýn byl sběratel regionální a jeho teritoriu se rozkládalo v okolí Hořovicka a Berounska. Já jsem mu nabídl k výměně různé minerály ze šachet na Březových Horách, on mě na oplátku wawelity z Třenice, kousek rumělky z Jedové hory a kus pro mě tenkrát nezajímavého železitého křemene.

Ten kousek pocházel z pole Na Hrbku, snad nejklasičtější lokality, kde se podle sběratelů železáků nacházely ty nejkrásnější kameny. Schválně jsem poznamenal nacházely. Po revoluci byla pole vrácena původním majitelům a řada pozemků se přestala obhospodařovat. To samé se stalo i s polem Na Hrbku a již více jak dvě desítky let se zde rozprostírají louky a se sbíráním železáků je konec.

Kamínek jsem si po dlouhých letech nechal říznout a naleštit u kamaráda sběratele a začalo mě sice opožděně ale alespoň trochu svítat, jak zajímavý je to druh kamene. V té době se začal leštěným kamenům velice intenzívně věnovat i můj dlouholetý kamarád Slávek Kordule. Tenkrát se úplně přestal věnovat trilobitům a jeho zájem se soustředil na různé druhy kamenů, které se daly řezat a leštit. Abych pravdu řekl, ze svého pohledu jsem ho vůbec nechápal - jak se mohl tak rychle přeorientovat ze své celoživotní záliby, kde byl úspěšný i z hlediska odborného a publikačního na něco pro mě tenkrát tak povrchního, jako je sbírání leštěňáků. Po letech jsem pochopil, že sběratelství má svůj vývoj. Sláva v oblasti paleontologie, na to že byl ryzí amatér sběratel dosáhl met nejvyšších. Dal dohromady jednu z nejkrásnějších soukromých sbírek fosilií, ale především této sbírky využil pro rozšíření odborných znalostí. Pochopil jsem, že chtěl zkusit zase něco jiného a nového a dnes už vím, že i něco neuvěřitelné krásného. Nebo se mu prostě a jednoduše začaly leštěňáky líbit. Ať to bylo tak nebo jinak, začal se jim věnovat neuvěřitelně intenzívně a jeho nová kolekce leštěných kamenů se začala utěšeně rozrůstat. Hodně spolupracoval s naším společným kamarádem Františkem, který patří mezi ikony ve sbírání a zpracování leštěných kamenů. Společně objížděli ostatní kolegy sběratele a Slávek mimo vlastní sběry i hodně nakupoval. Občas se nějakým kamenem pochlubil a já mu ho pochopitelně pochválil. Stále však pro mě nenastal ten okamžik, který by ve mně probudil onu vášeň jakou měl v sobě on.

Ta doba přišla po několika málo letech kdy nás Sláva náhle opustil, aby nás mohl dále sledovat z klenby nebeské. Sbírku zdědil po Slávkovi jeho bratr Jiří. Minerálům ani fosiliím vůbec nerozuměl a tak oslovil nás, jako bývalé Slávkovi kamarády, abychom mu sbírku ocenili. No a při naceňování kolekce se to stalo. Pří otevření jedné poměrně rozměrné krabice se objevily 3 krásné železáky. Měly pizolitovou kresbu a navíc krásně barevnou. Dva byly částí jednoho kamene, třetí byl jiný. Všechny tři však byly nejenom krásný, byly přímo nádherný. Měl jsem pocit, jako by do mě uhodil blesk, kolem byla spousta jiného kamení, vedle v místnosti krabice plné krásných trilobitů a já měl v ten okamžik oči jen pro ty tři krasavce – naprosto mě očarovaly. Znáte ten pocit – poprvé něco vidíte a musíte to mít, za každou cenu, ať to stojí co to stojí. Ty kameny patřily kamarádovi Františkovi, který shodou okolností byl jedním z těch co jsme sbírku ohodnocovali. Slávek měl od Franty vzorky půjčené a už si je nestačil koupit. Nakonec jsem se s Františkem domluvil a dva vzorky získal. V poměrně krátké době jsem od Fandy koupil ještě tři další železáky, které reprezentovaly tzv. hvězdový typ železitého křemene a tím jsem považoval svou minikolekci železáků za uzavřenou. Snad by to tak i zůstalo, kdyby se postupně neudály další věci, které mě vrhly do železákové horečky. František společně s jedním sběratelem vydal o železitých křemenech knihu. V textu je poměrně dost odborných chyb a řadou sběratelů byla přijala velice kriticky. Ta kniha však nebyla psána pro odborníky, měla ukázat širokou rozmanitost železitého křemene a v tomto směru alespoň mě nezklamala. Publikace je přímo napěchována fotkami vzorků železáků, jak makroobrázky tak zvětšenými mikrosnímky zajímavých partií jednotlivých vzorků. Když listujete jednotlivými stránkami, tak se před vámi otevírá neuvěřitelná rozmanitost struktur a barevných kombinací, které v tomto minerálu příroda vytvořila – svět sám pro sebe. Snímky leštěných vzorků jsou doplněny i zajímavými záběry přímo z vlastních sběrů autorů v terénu a tím vás tak trochu kniha vtahuje přímo do děje. Mimo obrázky jsou v knize popsány i okolnosti různých výjimečných nálezů, které po přečtení přímo vybízí k tomu zkusit štěstí také. Přesně takový dopad měla kniha na mě. Ač jsem do té doby viděl velké množství železáků u předních sběratelů železitých křemenů, listování galerií nádherných vzorků mě naprosto učarovalo. Do té doby jsem si myslel, že když mám těch pět svých kousků, tak mám základní typy a bude mi to stačit. Prohlížení knihy ve mne vybudilo touhu ne mít obrovskou kolekci, ale zkusit to sám, zkusit si najít nějaký vlastní železáček. Je to stejné jako u sbíraní čehokoli jiného –vlastní nález, nebo spíše zážitek z něho se prostě koupit nedá.

Mě se to povedlo po povodních v červnu 2013. V knize je velice sugestivně popsán nález unikátního vzorku velkého a krásného železáku v korytě Jalového potoka u lokality Hrbek. V dnešní době, kdy pole na lokalitě nejsou orána, hledání v korytě poblíž tekoucího potoka je jediná šance. A ta bývá vcelku logicky pouze při povodních, kdy se koryto vymele a je tak šance na vyplavení nového materiálu, který může obsahovat i nějaký ten železáček. Z celé knihy mě právě tento příběh nejvíce zaujal a já si strašně přál něco podobného zažít. Na konci června 2013 začalo už před víkendem silně pršet a hladiny potoků a řek se začaly zvedat. V neděli odpoledne déšť ustal a mne okamžitě napadlo vyrazit na Jalový potok. Už když jsem projížděl lesem, začal jsem chápat, že to ještě asi není ten pravý čas. Silnice některých místech vypadala jako rozvodněný potok a byl jsem vůbec rád, že jsem dojel do Zaječova. Když jsem si nazul holínky a došel k potoku, pochopil jsem, že příroda má ten den navrch. Voda v řečišti byla trochu zakalená, ale hlavně mi dosahovala do půli stehen . Měl jsem co dělat, aby mě proud nepodrazil nohy a já se nevymáchal. Navíc začalo znovu pršet a byl jsem rád, že jsem dojel domů. Ten den prostě příroda zvítězila!

V pondělí celý den pršelo a mě bylo jasné, že nikdo nemá šanci potok projít. Navíc mě jako pracovníku hygienické stanice vyvstaly v souvislostí s povodněmi mimořádné úkoly. Přišlo úterý a déšť konečně ustal. Začalo svítit sluníčko a já seděl v práci, bral jeden telefon za druhým a vyplňoval povodňová hlášení. Pochopitelně jsem ve svých představách viděl ostatní sběratele, jak se hrnou na Hrbek prohlédnout koryto potoka. Byl jsem jak na trní a práce mi vůbec nešla. V 11 jsem to už nevydržel. Z neděle jsem měl v autě oblečení do terénu a gumáky a tak jsem místo oběda vyrazil přes vojenský prostor směr Zaječov. Úplně jsem zapomněl na své povinnosti v práci a jako malý kluk jel jak šílenec. Když jsem viděl to krásné počasí, bylo mi jasné, že ani ostatní sběratelé neponechají nic náhodě a pojedou zkusit štěstí. Někteří z nich nejsou svázáni chozením do zaměstnání, to znamená že si užívají zaslouženého důchodu nebo díky nové době žijí na volné noze a tak mají pochopitelně větší šanci být podle potřeby v terénu. Vůbec jsem si nedělal iluze, že budu v potoce první, ale chtěl jsem to zkusit.

U lesa jsem zastavil auto, převlékl se, nazul holínky a hurá k potoku. Od neděle se situace neuvěřitelně změnila – hladina vody se pomalu blížila normálnímu průtoku a hlavně voda byla jako křišťál. Dno byl po povodni krásně vymleté, nikde žádné nánosy vegetace nebo bahna. Jenom čistý písek a kameny, přes které zurčela bublající voda. Dno prosvítaly
sluneční paprsky a koryto potoka bylo pro sběratele pěkně přehledné. Prošel jsem větší polovičku úseku, kde se podle jiných sběratelů železáky vyskytuji, a až na dva menší úlomky nic. Sice byly hezké a potěšily mě, ale já pořád před sebou měl příběh Františka o nálezu velkého nádherného kamene. Do toho mi zazvonil mobil a já si řekl –hergot v práci je asi nějaký průšvih! Byl to kamarád Honza, který se ptal jestli bych nezajel na Hrbek. Odpověděl jsem mu, že už tam jsem a hledám i za něho. Byl rád, že jsem se dokázal utrhnou a popřál mi štěstí. Ukončili jsme hovor a já pokračoval dál proti proudu. Asi po deseti metrech přišlo to, co jsem si ve svých představách maloval. Přede mnou uprostřed koryta na takové malé mělčince ležel mezi omletými valouny slepenců železák. Ne zrovna obr, asi tak 20 na 30 centimetrů, ale na první pohled plný krásných červených sluníček lemovaných žlutou obrubou, jejichž průměr neměl daleko do centimetru. První okamžik jsem
stál jako zkamenělý uprostřed potoka a když mi to došlo, vrhl jsem se jak šílený ke kameni, snad aby mě někdo nepředběhl. Očarovaně jsem zvedl kámen z vody, prohlížel jeho krásnou kresbu a barvy ze všech stran a mumlal si pro sebe nesmysly jako nějaký potrefený blázen. Byl jsem v absolutním rauši. Teď jsem plně chápal prožitky Františka, jak je popisoval v knize při jeho životním kamenu, prožíval jsem to naprosto stejně. Ty krásné okamžiky jedinečného nálezu byli navíc umocněné
krásnou čistou jarní přírodou a přímo nádherným slunečným počasím. Nevydržel jsem to a zavolal nazpátek Honzovi. Vím, že mě úplně přeskakoval hlas, když jsem všechno líčil a kámen popisoval. když jsem se s ním dělil o své štěstí. Byl trochu smutný, že u toho nebyl. je to však kluk co v sobě nemá závist a věděl že druhá půlka kamene je stejně jeho. Při návratu po proudu potoka jsem našel ještě jeden vzorek, který jsem před tím úplně přehlédl. Nebyl sice tak pěkný, ale byl zajímavý.
Bylo to úžasné odpoledne a já konečně zažil při sbírání železáků to pravé uspokojení. Znovu a znovu si uvědomíte, že tak jako při sbírání čehokoli jiného vlastní nález je naprosto jiná kategorie štěstí, ať jde o trilobita, minerál, krásného hřiba nebo křemenáče, je to vždy jedinečné, neopakovatelné a velice osobní. To je to pravé kouzlo sběratelství!

Ten kámen mi vlastně překvapil ještě dvakrát. Když jsem ho viděl těsně po rozříznutí a pak vyleštěný do své finální podoby, ve které vévodí vitríně mezi ostatními vzorky.

Když si ten příběh s odstupem času připomínám, trvalo to 40 let, než si mě železák našel, ale věřte tomu, že to stojí za to a přeji to v dobrém slova smyslu každému takovému bláznu, jako jsem já!

Na první pohled krásný žlutočervený železák.

Luboš s vytouženým železákem.

Velký, více než 100kilový železáček.

Luboš s hvězdovcem přesně v místě nálezu.