Ohlédnutí za jednou paleontologickou lokalitou.

V současné době ubývá lokalit. Jednak mineralogických, zvláště pak paleontologických. Nebo se stávají z různých důvodů pro nás nedostupnými. Buď jde o soukromé pozemky, rezervace, chráněná uzemí, vojenská pásma či jde o úplně obyčejnou zástavbu. Ta nám sběratelům čím dál častěji ubírá možnosti nálezů a místa, kde by se dalo sbírat, nenávratně mizí pod novodobými sídlišti, supermarkety a podobně. Když se však náhle něco nového objeví, jsme o to více překvapeni takovouto informací. A to dokonce v takové míře, že je to až k neuvěření. To byl zrovna případ štěrboholské haldy u malešické spalovny. Dobře informovaní sběratelé zde začali během roku 2012 intenzivně sbírat trilobity a fosílie v čerstvě naváženém materiálu. Dle stáří se jednalo o ordovické břidlice bohdaleckého souvrství. Ale nic se dlouho neututlá a každý kamarád má dalšího kamaráda a informace se začnou šířit poměrně rychle. I naše sběratelská parta se takto dostala k této informaci. A musím říct, že zaplať pánbůh včas.

Když jsme haldu navštívili poprvé, nevěřil jsem vlastním očím. Tolik  fosiliferního materiálu najednou, to mi vyrazilo dech. A kde se to tu vlastně vzalo? U spalovny. Odněkud to sem prý naváželi z nějakého odkryvu z Brumlovky. Ale otázka je, zda to nebyl materiál z vícero míst. Později jsme se dozvěděli, že šlo o materiál ze stavební jámy pro budovu Delta obchodního BB centra Brumlovka. Když to srovnám s jinými lokalitami, kde se na pár metrech čtverečních pokoušíte vytlouct nějakou tu zkamenělinu, tak tady se jednalo o plochu několika tisíc m2 s fosilním materiálem.

Materiál navezený na haldu měl ale také jednu velkou nevýhodu. Poměrně rychle totiž podléhal povětrnostním vlivům. Zvláště voda s ním uměla řádně zacvičit. Břidlice totiž začala rychle rozvětrávat. A velké bloky břidlice, vlastně i ty menší, se začaly na povrchu rychle rozpadat. Proto s přibývajícím časem ubývalo na hladě materiálu na roztloukání. A ten, co zbýval, byl již tak rozvětralý, že i fosílie uvnitř se následně rozpadaly. Muselo se proto přejít na kopání do haldy. Tam se materiál zachoval neporušen delší dobu. Nejideálnější bylo roztloukání těch co největších bloků břidlice. Byla zde největší pravděpodobnost nějakého zajímavého nálezu. Halda však nebyla na všech místech stejně sběratelsky bohatá, ale dá se říct, že v každé části haldy jsme něco nalezli. Byla zde místečka s výsypkou dosti bohatou a byly zde i úseky úplně hluché. Informace o nálezech se šířili velice rychle. V době kdy tu byla největší frekvence sběratelů, tak jsme téměř denně měli čerstvé informace o nových nálezech. Kolik a čeho se zde našlo, jakých rozměrů, kdo a kdy je našel a další a další zprávy. Po mailech kolovaly stále fotky. To byl vždycky ten správný impuls pro naplánování víkendové akce. Dodržovali jsme však jedno nepsané pravidlo, že jsme se vždycky nahlásili majiteli pozemku, na který byl haldový materiál navežen. To abychom měli klidný průběh sbírání.

Je pravda, že zdejší materiál tak jak prostě podléhal těm povětrnostním vlivům nebyl u všech sběratelů stejně oblíben. Někdo má např. raději pevnou jineckou či skryjskou břidlici. Ale zase ta různorodost a pestrost trilobitů a ostatních fosílií byla úžasná. Škoda jen, že v mojí zahleděnosti se do trilobitů, jsem se nevěnoval ostatním fosiliím více. Bylo jich tu totiž mnohonásobně více než trilobitů. Jen okrajově jsem si nasbíral pár vzorků, čehož dodnes lituji. Ale i tak to zde byl učiněný ráj. Nebyl problém nalézt během celodenní práce několik jedinců trilobitů různých druhů. Ale byly také dny kdy jsme byly rádi za jednoho kvalitního celého trilobita. Jak se říká, není každý den posvícení. Co se týče druhů trilobitů, které se dali na haldě nalézt, tak kdo měl štěstí, nalezl zde vzácně trilobita druhu Selenopeltis cf. tenyl. To byl takový vytoužený cíl nás všech. Já nalezl za celou dobu jednoho a ještě jsem ho nešťastně rozbil. Častěji se daly nalézt druhy jako Flexycalymene pragensis, Onnia superba superba, Sokhretia solitaria, Phacopidina quadrata. Sokhretie se zde nacházely často ve stočené formě. Někdy byly vyvětrány z břidlice ve formě jakýchsi malých kuliček. Méně často nebo vzácněji se zde vyskytovaly následující druhy: Calymenella media, Eudolatites angelini, Dalmanitina asta, Chlustinia detecha. Z ostatních fosílií se zde hojně nalézaly různé druhy ramenonožců, mlžů, hlavonožců, konulárií, ostnokožců, pralilijice, mechovky a další. Prostě celá škála druhů, které mi však z odborného hlediska moc neříkají. Také tu kamarád nalezl desku se třemi velkými ostnokožci druhu Astrocystites metroi a trilobitem Flexycalymene pragensis.

Vzhledem k tomu, co tu prošlo lidí se tu určitě našla i spousta jiných vzácností a raritních kousků, o kterých jsme se do teď ani nedozvěděli. Časem to třeba vypluje na povrch. Je pravda, že zdejší materiál byl již pěkně odborně popsán a publikován, takže nemá význam opisovat detailní vědecká data. V článku uvádím jen obecné sběratelské informace z pobytu na haldě.

Byly také okamžiky, kdy se na haldě sešlo několik známých sběratelů najednou a došlo na vědecké i nevědecké diskuse. Škoda jen, že haldový materiál byl v poměrně krátké době rozvezen a zpracován na výrobu nějakých cihel nebo tvárnic či co. Když si představím, kolik úžasných fosílií a v jak velkém množství nenávratně skončilo někde sešrotováno v cihlách, až z toho zabolí sběratele u srdce. Ale to je prostě realita.

Ke článku přikládám celou řadu fotografií. Jednak jde o fota z našich nálezů a také si zde dovoluji přiložit některé fotografie, které kolovaly po mailech. Přeci jen by byla škoda je nezveřejnit. Stejně již dnes nejde o žádnou tajnou informaci. Halda je již z největší části zpracovaná a nám již zbývají akorát ty nálezy, co jsme zde učinili a vzpomínky na jednu bohatou lokalitu. Slovo krásnou či úžasnou jsem záměrně nepoužil. Uvedené místo nebylo zrovna atraktivní, vzhledem ke své poloze. Blízká magistrála, spalovna a nevzhledné okolí nebyla zrovna pěkná scenérie. Navíc spalovna na nás při nepříznivém větru vypouštěla smradlavé čmoudíky. Ale ta sběratelská euforie to vše přebyla. V dnešní době nám nezbývá než čekat až se zase někde něco odkryje. A pak hlavně nezaváhat.

Text: Jan Vokoun